Ústavní soud k otázce posouzení přípustnosti dovolání ohledně náhrady za průtahy v soudním řízení

Ústavní soud se v nálezu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 53/18, vyjadřoval k otázce posouzení přípustnosti dovolání ohledně náhrady za průtahy v soudním řízení. Ústavní soud opětovně dospěl k jednoznačnému názoru, že Nejvyšší soud musí reflektovat příp. odkaz stěžovatele na sjednocující stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 a příp. judikaturu Ústavního soudu. Závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, dovolání musí být vyhodnoceno jako přípustné.

Popis nepřiměřeně dlouhého řízení

Žadatelka o odškodnění, tedy pozdější stěžovatelka u Ústavního soudu, vystupovala v pozici poškozené v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001 (věc známá pod názvem „kauza H-System“), které trvalo více než 13 let a 8 měsíců.

Odškodňovací řízení

Ministerstvo spravedlnosti přiznalo žadatelce o odškodnění peněžité zadostiučinění ve výši 2.314 Kč. Učinilo tak s ohledem na vysoký počet poškozených v daném trestním řízení. Stěžovatelka následně podala žalobu na zaplacení zadostiučinění ve výši 251.018 Kč. Obvodní soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2016, č. j. 18 C 262/2014-112, její žalobu zamítl. Městský soud v Praze prvostupňový rozsudek změnil a přiznal stěžovatelce částku ve výši 40.753,20 Kč s příslušenstvím. K této částce soud dospěl po ponížení základního částky odškodnění o 80 % (o 30 % z důvodu vedení řízení před velkým počtem soudních soustav, o dalších 30 % z důvodu obtížnosti vedeného trestního řízení a to jak skutkové, tak i procesní, a o 20 % důvodu sníženého významu řízení pro stěžovatelku).

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 25. 10. 2017 č. j. 30 Cdo 2870/2017-176, odmítl pro nepřípustnost, neboť dospěl k závěru, že městský soud rozhodl v souladu s jeho judikaturou. Stěžovatelka se následně obrátila na Ústavní soud.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 53/18

Ústavní soud vyhověl stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Ústavní soud upozornil, že se již ve své rozhodovací praxi obdobnou problematiku zabýval (viz např. nález z 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, nález z 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17, nález z 14. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 2119/17, nález z 14. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 2502/17, či nález z 11. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 2109/17).

Dle Ústavního soudu lze na věc plně vztáhnout závěry vyplývající z nálezu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17. Obdobně jako v daném případě, ani v případě stěžovatelky Nejvyšší soud nereflektoval odkaz stěžovatelky na sjednocující stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, a judikaturu Ústavního soudu. Nejvyšší soud (bod 19) „…nereflektoval odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551), který se taktéž zabýval otázkou výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.) přitom platí, že § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.“

Ve věci tak bude opět rozhodovat Nejvyšší soud.

Text nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 53/18, je dostupný zde.

Sdílet