U odškodnění za průtahy v řízení není nutné podávat dovolání a ústavní stížnost – je možné „jít“ rovnou do Štrasburku

Podání dovolání k Nejvyššímu soudu ČR nebo následně případné ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu ČR není v otázkách náhrady škody vzniklé v důsledku průtahů v řízení podmínkou, jež je nutné splnit před podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva.

Když žaloba nebyla úspěšná

V manuálu „Průtahy v řízení“ jsme podrobně rozvedli, jak uplatnit nárok na náhradu škody, případně satisfakci za imateriální újmu, u ministerstva a následně (v případě, že ministerstvo žádostí nevyhoví nebo vyhoví pouze částečně) u soudu. Jak ale postupovat v případě, že také soud bude sdílet názor ministerstva a žalobu zamítne?

Následujícím krokem je samozřejmě podání odvolání k příslušnému soudu (pro Obvodní soud pro Prahu 2 se jedná o Městský soud v Praze). V některých sporech však může i odvolací soud sdílet názor ministerstva a prvoinstančního soudu a podané odvolání zamítnout. V takovém případě má neúspěšný žadatel o odškodnění újmy vzniklé v důsledku průtahů v řízení možnost obrátit se na Nejvyšší soud ČR s dovoláním nebo podat přímo stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.

Dovolání ani ústavní stížnost nejsou u délky řízení efektivním prostředkem nápravy.

Podání dovolání nebo následně příp. ústavní stížnosti není efektivním opravným prostředkem ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v otázkách náhrady škody vzniklé v důsledku průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení – není tudíž vyžadováno jejich podání před podáním samotné stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva.

Výše uvedené plyne např. z rozsudku Golha proti České republice (rozsudek ze dne 26. května 2011, č. stížnosti 7051/06, odst. 50), v němž se Evropský soud pro lidská práva vyjádřil jednoznačně:  „Ve vztahu k českému kompenzačnímu prostředku nápravy Soud již konstatoval, že řízení před soudy dvou stupňů soudní soustavy následující po povinném projednání nároku podle § 14 a 15 zákona č. 82/1998 Sb. dalo státu dostatečnou příležitost napravit tvrzené porušení. Je třeba poznamenat, že rozhodnutí vydaná odvolacím soudem jsou konečná bez ohledu na možnost zapojení Nejvyššího a Ústavního soudu. Za těchto okolností se Soud domníval, že žádat po stěžovatelích, aby pokračovali v řízení i před těmito vyššími soudními instancemi, by na jedné straně zatížilo stěžovatele, pokud jde o jejich čas i výdaje, a zároveň by znamenalo nebezpečí zahlcení těchto vyšších soudů…“ (rozsudek Golha proti České republice ze dne 26. 5. 2011, č. stížnosti 7051/06, odst. 50). 

Již i v rozhodnutí Najvar proti České republice (rozsudek ze dne 3. března 2009, č. stížnosti 8302/06) vyjádřil Evropský soud pro lidská práva podobný názor, v dané věci soud nepovažoval podanou stížnost za nepřijatelnou pro nevyčerpání všech prostředků nápravy, když se stěžovatel neobrátil na Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud ČR. 

Při vydání rozhodnutí ve věci Golha proti České republice odkázal Evropský soud pro lidská práva i na rozhodnutí Uher proti České republice (rozsudek ze dne 2. září 2009, č. stížnosti 45566/04).

Závěr

S ohledem na to, že o stížnost týkajících se odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, je ve Štrasburku rozhodováno poměrně rychle, stojí za zvážení, zda se po neúspěšném odvolání obracet na nejvyšší soud a soud ústavní, nebo zda podat stížnost přímo k Evropskému soudu pro lidská práva. Řízení před Evropským soudem má ovšem svoje specifika, proto stojí za to se s nimi řádně seznámit. Pro jistotu ještě zdůrazňuji, že možnost obrátit se do Štrasburku před vyčerpáním dovolání a ústavní stížnosti je výjimkou z pravidla, která platí pouze pro odškodňování za nepřiměřenou délku řízení. V ostatních věcech, je nutno tyto opravné prostředky vyčerpat.

Sdílet