Stát lidi nestíhá odškodňovat za průtahy, chce to řešit novými poplatky

V médiích se koncem léta objevily informace o tom, že Ministerstvo spravedlnosti nestíhá vyřizovat žádosti o „odškodnění“ za nepřiměřenou délku řízení či jiná pochybení státních orgánů. Odpovídá to i mojí zkušenosti z praxe. Ročně se na ministerstvo obrátí asi 4 tisíce osob a ministerstvo pak má půl roku na to, aby jejich žádosti vyřídilo. Ke konci června přitom ministerstvo podle Lidových novin evidovalo asi 260 věcí, které nestihlo ve stanovené lhůtě vyřídit. 

Lidé se pak obracejí na soudy, které jsou čím dál více zatěžovány tím, že řeší pochybení, ke kterým došlo v jiných soudních řízeních. Ministr Pelikán se bohužel připojil ke svým předchůdcům, kteří toto zatížení justice navrhovali řešit zavedením nových soudních poplatků. Ty by měly odradit údajné kverulanty, reálně ale pochopitelně povedou k tomu, že se méně lidí, kteří byli státem poškozeni, domůže spravedlnosti. 

Křiklavým případem, kdy je z důvodu předchozího pochybení justice znovu zatěžován soudní systém, byl případ bývalé starostky Libušína Marie Minaříkové, která byla 11 let nezákonně trestně stíhána. Ministerstvo jí přesto přiznalo za nepřiměřenou délku řízení jen asi 100 tisíc a teprve u soudu se domohla náhrady 312 tisíc korun. Ústavní soud ovšem v květnu loňského roku rozhodnutí soudu zrušil s tím, že se jedná o odškodnění zjevně nedostatečné. Následně paní Minaříková dostala výrazně vyšší odškodnění (celkem takřka 600 tisíc), ale pravomocně věc skončila až v době, kdy již od okamžiku uplatnění nároku u ministerstva uplynulo přes 5 let. Ani délku samotného odškodňovací řízení tak nelze považovat za přiměřenou. 

V praxi se vedle toho setkáváme také s případy, kdy Ústavní soud konstatuje nějaké porušení základních práv účastníka ze strany státu. Ten se pak obrátí na ministerstvo, aby jej odškodnilo, ale nedostane nic, nebo nepřiměřeně málo. Člověk se pak musí znovu soudit, hradit náklady za právní zastoupení apod. Setkal jsem se i s případem, kdy znovu ve věci rozhoduje Ústavní soud, aby posoudil ústavnost postupu soudů v tomto „odškodňovacím“ řízení. 

Podle mého názoru by pomohlo, když by, stejně jako na Slovenku, mohl náhradu újmy za porušení základních práv přiznat již Ústavní soud. Pro účastníka by tak odpadlo následné handrkování s ministerstvem či další soudní řízení a ve finále by to mohlo znamenat úsporu kapacit i pro celou justici. Na Slovensku jen za první polovinu tohoto roku například poskytl lidem poškozeným nepřiměřenou délkou řízení odškodnění téměř 9,5 milionu českých korun. 

Vím, že se čeští soudci často brání tím, že Ústavní soud tady není od toho, aby přepočítával, kolik má kdo dostat peněz. Na druhou stranu, jak ukazuje třeba případ paní Minaříkové, Ústavní soud stejně již v současné době posuzuje, zda nižšími soudy poskytnutá náhrada není zjevně nepřiměřená. Pokud by tak například na Ústavním soudě existovalo zvláštní oddělení pro náhradu újmy za zásah do základních práv, mohlo by velmi efektivně připravit podklady pro senát rozhodující o ústavní stížnosti. Toto je podle mě lepší směr, jak stávající stav řešit, než zavádění nových poplatků. 

Napsáno jako podklad pro pořad ČT Týden v justici.

Sdílet