Případy z praxe: rodinněprávní spor s mezinárodním přesahem

Nejvyšší soud ČR se ve svém rozsudku ze dne 17. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015, vyjádřil k několika otázkám spojeným s odškodněním za průtahy, a to zejména k otázce významu rodinněprávních sporů, otázce vlivu mimořádných mezinárodních okolností sporu na právo na odškodnění v penězích a k otázce, kdy je na místě nahradit peněžitou formu satisfakce pouhým konstatováním porušení práva. Bližší informace o celém případu, který zastupuje naše advokátní kancelář, přinášíme níže.

Skutkový stav

V březnu roku 2007 se pozdější žadatelka o odškodnění obrátila na okresní soud s návrhem na zahájení řízení o nahrazení souhlasu druhého rodiče s podáním žádosti o udělení českého státního občanství nezletilému. V červenci roku 2009 pak podala návrh na pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti otce. Obě věci byly vedeny pod společnou spisovou značkou.

Návrhem ze srpna 2009 podala žadatelka žádost o změnu místní příslušnosti k jinému soudu. Až v září 2010, tedy po více než roce, došlo ke změně místní příslušnosti. „Novému“ soudu však byl spis doručen až v červenci 2012, tedy po dalších téměř dvou letech. Žadatelka se přitom mnohokrát dotazovala na stav řízení telefonicky a písemně. Na žádnou z těchto žádostí nedostala odpověď. Při telefonických dotazech bylo žadatelce kanceláří soudu vždy sděleno, že se spis nachází u soudkyně s tím, že tato je dlouhodobě nemocná. Pokud se žadatelce podařilo telefonicky se spojit se soudkyní, tato jí pravidelně sdělila, že spis nemá u sebe, z tohoto důvodu nemá o věci přehled a odkázala žadatelku na opatrovnické oddělení (kde jí však krátce předtím sdělili, že spis se nachází u soudkyně). Původní soud reagoval až na písemnou stížnost na průtahy. Třebaže předsedkyně soudu ospravedlňovala délku řízení zejména mezinárodním prvkem, připustila průtahy v řízení.

V důsledku zpětvzetí obou návrhů žadatelkou (ta v mezidobí po poradě s advokátkou z Běloruska podala v rodné zemi návrh na zbavení rodičovských práv otce, jemuž bylo pravomocně vyhověno – přes veškeré obstrukce ze strany otce ohledně přebírání soudních obsílek a přes několikeré podání opravného prostředku vedoucí k tomu, že řízení bylo vedeno v několika stupních, bylo řízení pravomocně ukončeno za cca jeden rok od podání návrhu) bylo řízení v prosinci 2012 zastaveno (usnesení nabylo právní moci až v dubnu 2013). Celková délka řízení činila v případě řízení o návrhu o nahrazení souhlasu druhého rodiče s podáním žádosti o udělení českého státního občanství 6 let a 1 měsíc a v případě řízení o návrhu na pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti otci 3 roky a 9 měsíců.

Řízení o odškodnění

Žadatelka tudíž uplatnila u ministerstva nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ministerstvo dospělo k závěru, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Žadatelka tak podala žalobu, která byla zamítnuta (soud sice konstatoval, že celkovou délku řízení nelze hodnotit jako přiměřenou, avšak dospěl k závěru, že žadatelce nenáleží odškodnění, jelikož průtahy byly způsobeny zejména nespolupracujícím otcem). Žadatelka tak podala odvolání. Prvoinstanční rozhodnutí bylo rozsudkem Městského soudu v Praze potvrzeno. Žadatelka se následně obrátila na Nejvyšší soud ČR.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudkem ze dne 17. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015, rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přitom mu vytkl několik chyb.

Pokud soud dospěje k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (ke kritériím viz blíže článek „Jak poznám, že řízení je stiženo průtahy?) stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. V daném případě však soudy nijak nezdůvodnily, proč by se právě v dané věci mělo jednat o takový výjimečný případ.

„K posouzení právní otázky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou nemajetkovou újmou odvolací soud dovodil, že pokud bezprostřední příčinou namítaného řízení a vzniku tvrzené nemajetkové újmy žalobkyně bylo protiprávní chování otce poškozující matku, potom nemůže být tato hlavní příčina zaměňována s příčinou vedlejší a marginální, tedy s nepřiměřeně dlouhým řízením.

Takové odůvodnění by vedlo k absurdnímu závěru, že by soudy mohly rezignovat na své ústavně právní poslání chránit porušená práva občanů, neboť odpovědnost za neposkytnutí této ochrany a s tím souvisící škody – v daném případě v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení – by byla zcela „marginální“, když hlavní příčinou vzniku škody by mělo být porušování zákonem chráněných práv. To je zcela v rozporu s cílem a smyslem zákonné úpravy…“ (viz str. 4 rozhodnutí NS ČR ze dne 17. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015)

Nejvyšší soud ČR konstatoval, že závěr odvolacího soudu, že pro „mimořádné mezinárodní okolnosti sporu je přiměřenou satisfakcí pro žalobkyni konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení“, neobstojí. V daném případě konstatované mimořádné okolnosti týkající se mezinárodního prvku v namítaném řízení nemohly samy o sobě vést k závěru, že přiměřenou satisfakcí pro žalobkyni je konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení, nýbrž pouze k závěru o snížení základní částky peněžitého zadostiučinění.

Odvolací soud navíc dovodil nižší význam namítaného řízení pro žalobkyni, týkajícího se rodinněprávních vztahů, oproti závěru ustálené judikatury, která radí řízení, jejichž předmětem jsou rodinněprávní vztahy, mezi řízení, jejichž význam pro poškozeného je zpravidla vyšší. Z takového závěru však neplyne, že by z hlediska hodnocení tohoto kritéria odvolacím soudem byla újma způsobená poškozené jen zanedbatelná, že by tak bylo možné výjimečně uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že odvolacímu soudu se nepodařilo vyvrátit domněnku v tom směru, že namítaným řízením byla způsobena žalobkyni imateriální újma, za kterou jí náleží odpovídající odškodnění v penězích.

O tom, jak se nyní s věcí vypořádá Městský soud v Praze, budeme dále informovat.

Sdílet