Přechází právo na odškodnění nepřiměřené délky řízení na dědice?

V dnešním článku se krátce podíváme na otázku, zda se může přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem domáhat i osoba odlišná od původního účastníka řízení, který v průběhu uplatňování svého nároku na zadostiučinění zemřel.

Obecné platí, že v případě, že dojde ke smrti žalobce, soud posoudí podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. Pokud povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat, soud řízení zastaví. 

Který z výše uvedených postupů soud zvolí, pokud dojde ke smrti žalobce v průběhu řízení o náhradu imateriální újmy dle zákona č. 82/1998 Sb.?

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3394/2010

Odpověď na danou otázku poskytl Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3394/2010, dostupném zde.

Pro úvahu soudu o tom, zda v případě smrti žalobce v průběhu občanského soudního řízení o náhradu škody má být řízení zastaveno anebo má být přerušeno či v něm pokračováno, je zpravidla rozhodující, dochází-li smrtí žalobce k zániku uplatněného nároku, nebo přechází-li tento nárok na dědice.

Povaha věci tedy brání pokračování v řízení zejména tam, kde práva a povinnosti, o něž v řízení jde, jsou vázány pouze na osobu účastníka řízení a nepřecházejí na právní nástupce - tzv. práva osobní (Tak je tomu například u nároku na odškodnění bolesti a u náhrady za ztížení společenského uplatnění). 

Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle občanského zákoníku vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nedostačuje. Jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle občanského zákoníku je svou povahou velmi úzce spjato s postiženou fyzickou osobou. Osobní charakter má především proto, že jeho cílem je přiměřeně vyvážit a zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou fyzické osobě na její osobnosti, proto není-li fyzické osobě poskytnuta náhrada ještě za jejího života, nemůže po její smrti již plnit svůj účel. Z toho se dovozuje, že smrtí oprávněné osoby právo na peněžité zadostiučinění zaniká a na dědice nepřechází.

Institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je prostředkem kompenzačním, který má účastníkům řízení vyvážit či zmírnit vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. 

„Přestože se nehmotná újma vymezuje vedle škody jako takové (tj. vedle škody hmotné), vztahují se na ni ustanovení tohoto zákona o náhradě škody, jak vyplývá rovněž z důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb. Obdobně se tedy použije § 13 odst. 2 OdpŠk, který stanoví, že právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Z uvedeného vyplývá, že zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu se může domáhat pouze ten, jemuž byla nepřiměřeně dlouhým řízením nemajetková újma způsobena, tedy účastník původního řízení.

Nárok na přiměřené zadostiučinění podle § 31a odst. 1 OdpŠk má dvojí povahu. Jednak jde o právní základ nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, zároveň je jím však realizováno právo na účinný prostředek ochrany ve smyslu čl. 13 Úmluvy, podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. V tomto případě jde o právní základ nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, za který se považuje rovněž porušení povinnosti učinit úkon či vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.“

Žádost o přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. tak v sobě zahrnuje nejen požadavek na zaplacení určité peněžité částky, ale především morální odškodnění za nesprávný úřední postup v podobě konstatování porušení práva. Je proto i představitelné a myslitelné, že blízký příbuzný či pozůstalý původního účastníka řízení bude mít subjektivní zájem na pokračování v řízení už z toho důvodu, aby bylo naplněno právo na spravedlivý proces, aniž by chtěl mít z řízení zahájeného za života nebožtíka majetkový prospěch. Přesto nelze pominout, že zákon č. 82/1998 Sb. neobsahuje žádné ustanovení zakládajícího po smrti fyzické osoby právo na ochranu její osobnosti manželu nebo osobám tam výslovně uvedeným jako jejich originálního nároku (jak je tomu v občanském zákoníku).

Závěr Nejvyššího soudu ČR

Nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu je nárokem osobní povahy, který může uplatnit pouze poškozený účastník nepřiměřeně dlouhého řízení a jeho smrtí tento nárok zaniká. Svojí povahou je velmi úzce spjat s postiženou fyzickou osobou a má za účel formou konstatování porušení práva a popřípadě přiměřeným finančním obnosem zmírnit nemajetkovou újmu způsobenou účastníkovi řízení nesprávným úředním postupem. Po smrti fyzické osoby již nemůže plnit svůj účel. Procesním důsledkem toho je, že zemře-li v průběhu soudního řízení fyzická osoba, která takové právo uplatnila, musí být řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 občanského soudního řádu zastaveno, neboť vzhledem k povaze věci (zánik práva vázaného na konkrétní osobu), nelze v soudním řízení pokračovat s dědici zemřelého.

K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud ČR např. i v usnesení ze dne 23. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2243/2011.

Co přinesl nový občanský zákoník?

Dle ustanovení § 1475 odst. 2 občanského zákoníku tvoří pozůstalost celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.

Důvodová zpráva k uvedenému ustanovení uvádí, že „posun oproti stávající úpravě je zejména v opuštění široce formulovaného pravidla § 579 stávajícího ObčZ [1964] o zániku subjektivních práv a povinností vázaných jen na osobu dlužníka nebo věřitele jeho smrtí. Podle § 1475 odst. 2 spadají do pozůstalosti i subjektivní práva a povinnosti zakládající se pouze na osobních poměrech zůstavitele, pokud byly jako dluh uznány nebo jako pohledávka uplatněny tak, že to vede k určení nebo uspokojení nároku zásahem veřejné moci. Důsledkem toho přejdou do pozůstalosti např. i zůstavitelova práva na bolestné, na satisfakci v penězích apod., byla-li za jeho života uznána nebo zažalována.“

S uvedeného ustanovení tudíž plyne, že pokud původní účastník řízení stihne za života uplatnit nárok na odškodnění, tak jeho nárok přechází na dědice a v řízení se bude pokračovat.

Prozatím nejsou k dispozici žádná rozhodnutí vyšších soudů zabývajících se daným ustanovením.

 

Aktualizováno dne 19. 4. 2016

Sdílet