Počítání délky řízení pro účely odškodnění v případě, že do řízení přistoupí dědic

Od kdy lze počítat dobu trvání řízení (pro účely odškodnění nepřiměřené délky řízení) v případě „nového“ účastníka řízení, který k řízení přistoupil jako dědic původního účastníka řízení, jenž zemřel?

Počítá se délka řízení od doby, kdy se „nový“ účastník sám stal účastníkem řízení? Nebo lze přihlížet k době, po kterou řízení probíhalo za účasti právního předchůdce „nového“ účastníka řízení?

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva

Odpověď na otázku poskytl Evropský soud pro lidská práva (ESLP). K problematice započitatelné délky řízení v případě právního nástupnictví v původním řízení uvedl ve věci Sadik Amet a ostatní proti Řecku (rozsudek ze dne 3. 2. 2005, č. stížnosti 64756/01, odst. 18 a následující), že v případech, kdy do občanskoprávního řízení vstoupí třetí osoba, rozlišují se tyto situace: 

  • pokud stěžovatel vstoupí do řízení pod svým vlastním jménem, doba řízení, která se zohledňuje, počíná běžet od tohoto data; 
  • naproti tomu pokud stěžovatel, který se do řízení zapojí jako dědic původního žalobce, může žalovat celkovou délku řízení. 

ESLP práva přitom odkázal na svou další judikaturu (rozsudek Pandolfelli a Palumbo proti Itálii ze dne 27. února 1992, č. stížnosti 13218/87, odst. 2; rozsudek X proti Francii ze dne 31. března 1992, č. stížnosti 18020/91, odst. 26; rozsudek Aldo Tripodi proti Itálii ze dne 12. října 2000, č. stížnosti 45078/98; rozhodnutí Antonio Ruocco proti Itálii ze dne 27. října 1998, č. stížnosti 34881/97). Stejný závěr vyplývá i z rozhodnutí ve věci Axioglou a ostatní proti Řecku ze dne 12. 3. 2009, č. stížnosti 45145/06.

Z uvedené judikatury ESLP plyne, že dědicům původního účastníka řízení, jež bylo nepřiměřeně dlouhé, svědčí logicky celková délka řízení, v němž se stali nástupci původního účastníka.

Judikatura Nejvyššího soudu ČR

Výše uvedenou judikaturu ESLP respektuje i Nejvyšší soud ČR. Ten ve svém rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, dospěl k obdobnému závěru.

Nejvyšší soud uvedl, že si je vědom zjevné podobnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., s nárokem na náhradu nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobnostních práv ve smyslu občanského zákoníku, u které ustálená judikatura dospěla k závěru, že jedním z atributů osobního práva je, že zaniká smrtí oprávněného nebo smrtí povinného (Tady došlo s novým občanským zákoníkem k posunu – blíže viz článek Přechází právo na odškodnění nepřiměřené délky řízení na dědice? nebo přímo ustanovení § 1475 odst. 2 občanského zákoníku). 

Není však možné přehlédnout, že v případě újmy vzniklé nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., a spočívající v tom, že došlo k porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené, popř. v přiměřené lhůtě, má nárok na odškodnění nemajetkové újmy dvojí povahu. 

Jednak jde v českém právu o právní základ nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem. K němu jako ke škodnímu předpokladu dochází v řízení jako v celku. Nepřiměřenou délku řízení nelze posuzovat ve vztahu k délce účastenství jen universálních právních nástupců. Zároveň je jím však realizováno právo na účinný prostředek ochrany ve smyslu čl. 13 Úmluvy, podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. 

Z toho plyne, že s ohledem na dvojí povahu nároku odškodňovaného podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., je nutno jej považovat za nárok sui generis, odlišný od jiných nároků na náhradu nemateriální újmy upravených v českém právu.

Výše odškodnění

Svědčí-li dědicům původního účastníka celková délka řízení jako skutečnost zakládající nárok na náhradu imateriální újmy, je jim přičitatelná, stali-li se účastníky takového řízení, i újma vzniklá jeho nepřiměřenou délkou jejich právnímu předchůdci. Míru odškodnění této újmy je však nutno posuzovat individuálně s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka řízení (srov. rozsudek Apicella proti Itálii ze dne 10. 11. 2004, č. stížnosti 64890/01, odst. 26, a rozsudek Velkého senátu ESLP v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst. 66), a to třeba tehdy, nebyla-li tato újma výjimečně vůbec sdílena, např. pro okolnosti nezájmu dědiců o zůstavitelovy záležitosti za jeho života.

Závěr

Pokud se poškozený do nepřiměřené dlouhého řízení zapojí jako dědic původního účastníka řízení, může žalovat celkovou délku řízení. Odškodnění však nemusí dosahovat stejné výše, jako by tomu bylo u původního účastníka řízení.

Tyto své závěry Nejvyšší soud ČR zopakoval např. i v rozsudku ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 154/2013

Sdílet