Odškodnění v případech zastavení trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky

Nejvyšší soud ČR se ve svém čerstvém rozsudku ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, věnoval otázce, zda zákon o odpovědnosti za škodu přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu nepřiměřené délky, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal či nikoli.

Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno.

Výjimkou jsou případy uvedené v ustanovení § 12 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu, podle kterého právo na náhradu škody nemá ten,

  • kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo
  • kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.

Právo na náhradu škody dále nevznikne podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu, pokud

  • v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu,
  • bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání,
  • výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání,
  • trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu.

V určitých případech však může dojít k zastavení trestního stíhání z důvodu, že řízení trvá extrémně nepřiměřenou dobu. Tento důvod zastavení řízení dovodila v některých případech až judikatura, podle níž lze trestní řízení trvající extrémně nepřiměřenou dobu zastavit přímo na základě čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, eventuálně ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. j) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, a ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002). [1]

Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku poukázal na to, že zákonodárce s tímto judikaturou dovozeným důvodem zastavení trestního stíhání zjevně nepočítal, a jeho absenci mezi výjimkami z odpovědnosti státu uvedenými v ustanovení § 12 zákona o odpovědnosti za škodu tak nelze automaticky interpretovat jako záměr s cílem odškodnit bez dalšího všechny osoby, proti nimž bylo trestní stíhání zastaveno právě z tohoto důvodu.

Nejvyšší soud ČR při hledání odpovědi na výše položenou otázku vycházel v prvé řadě ze smyslu a systematiky zákona o odpovědnosti za škodu. Tento zákon přiznává odškodnění tomu, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno se závěrem, že trestně stíhaný se trestného činu nedopustil. Naopak v případech, kdy je trestní stíhání zastaveno, ovšem s opačným závěrem, tedy že se trestně stíhaný dopustil protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu (podmíněné zastavení, narovnání), je náhrada škody vyloučena ustanovením § 12 odst. 2 písm. b) a c) zákona o odpovědnosti za škodu. V takových případech by bylo poskytnutí náhrady škody v rozporu s dobrými mravy, respektive obecnými principy spravedlnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012).

Blíže principu presumpce neviny má jistě interpretace, podle níž by osoba, proti které bylo trestní stíhání zastaveno právě z výše citovaného důvodu, měla mít na odškodnění nárok. Nelze však přehlédnout, že takový výklad by v mnoha případech vedl k odškodnění skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti.

Podle názoru Nejvyššího soudu ČR tak nepřiznáním odškodnění v případech, kdy trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu nepřiměřené délky, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal či nikoli, není zpochybněn princip presumpce neviny za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace (v prvé řadě zprošťujícího rozsudku) a na tomto základě posléze i náhrady škody. Pokud žádným takovým prostředkem osoba, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno dříve, než byl učiněn jakýkoli závěr o její vině, nedisponuje, je jí tím zabráněno nejen v dosažení plné rehabilitace, ale v případě jinak dostupné analogické aplikace ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu též náhrady škody.

Nejvyšší soud ČR ve výše popsaném rozsudku dovodil, že v řešené věci žalobce nedisponoval v trestním řízení žádným prostředkem, jehož pomocí by se mohl domoci z jeho pohledu příznivějšího výsledku, který by mu vedle plné rehabilitace zároveň otevřel cestu k náhradě škody v důsledku trestního stíhání mu vzniklé. Z toho důvodu nebyly dány podmínky pro analogickou aplikaci ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti za škodu na posuzovaný případ a žalobce měl nárok na odškodnění.

 

Poznámky:

[1] Výše uvedený výklad trestního řádu a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který vede k zastavení řízení v případě, že trvá extrémně dlouhou dobu, je spíše ojedinělý a v judikatuře Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR překonaný (srov. např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03, nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 227/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 4 Tz 52/2013).

Sdílet