Nejvyšší soud rezignoval v případě odškodnění průtahů v tzv. kauze H-SYSTEM na povinnost sjednocovat judikaturu

Minulý týden vydal Ústavní soud nález, ve kterém se věnoval otázce posouzení přípustnosti dovolání ohledně náhrady za průtahy v trestním řízení v tzv. kauze H-SYSTEM. Uplynul jenom týden a Ústavní soud se musel uvedené kauze věnovat znovu. Tentokrát posuzoval faktor tzv. sdílené újmy při odškodňování nemajetkové újmy.

Odškodňovací řízení

Stěžovatel figuroval v trestním řízení (tzv. kauza H-SYSTEM) jako jeden z mnoha poškozených. V řízení před obecnými soudy se domáhal po ČR zaplacení částky 251.018 Kč s příslušenstvím, která měla představovat náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení (předmětné trestí řízení trvalo v rozhodné části 11 let a 3 měsíce). Ministerstvo spravedlnosti mu ještě v předžalobní fázi přiznalo odškodnění ve výši 2.314 Kč. Zatímco u Obvodního soudu pro Prahu 2 vysoudil stěžovatel částku 32.536 Kč s příslušenstvím, Městský soud v Praze jako soud odvolací jeho žalobu zamítl s odůvodněním, že v tomto případě bude jako přiměřené zadostiučinění stačit konstatování porušení práva.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl (usnesením ze dne 30. 8. 2017 č. j. 30 Cdo 3354/2017-253), neboť se podle jeho názoru odvolací soud od judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3520/17

Ústavní soud v nálezu konstatoval, že odškodněním poškozených za průtahy v trestním řízení ve věci tzv. H-SYSTEM se všechny obecné soudy, stejně jako Ústavní soud, již opakovaně v řízeních ve věcech jednotlivých poškozených zabývaly, a to s patrnou rozdílností jejich závěrů. Nalézací, odvolací i dovolací soud postupovaly v jednotlivých kauzách diametrálně rozdílně.

Dle soudu (bod 15 nálezu) „…širší okolnosti všech souvisejících řízení svědčí dle názoru Ústavního soudu přinejmenším o nežádoucí situaci nejednotnosti judikatury, jež je zásadně porušením principu právní jistoty. V souvisejících, ne-li přímo totožných, případech je nutné, aby soudy postupovaly stejně, neshledají-li zcela konkrétní a důkladně vysvětlené důvody pro odchýlení se […] Výše uvedené dle Ústavního soudu naznačuje pochybení Nejvyššího soudu, jehož rolí je sjednocování judikatury. V posuzované věci, mediálně velmi známé a týkající se značného množství osob, však dovolací soud v podstatě jen přihlížel, zatímco nižší soudy bez vysvětlení svého odlišného postupu u jednotlivých poškozených vydávaly v některých případech zcela opačná rozhodnutí.“ Ústavní soud však zdůraznil, že samotná tato skutečnost nemůže dovodit porušení stěžovatelových ústavních práv.

Důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti byl nesoulad napadených rozhodnutí se starší judikaturou Ústavního soudu, vydanou v případech jiných poškozených z totožné trestní věci, zejména nálezem ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17. Uvedenému rozhodnutí jsme se věnovali v článku K posuzování tzv. sdílené újmy při odškodňování nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. V daném rozhodnutí se soud věnoval tzv. sdílené újmě. Dle Ústavního soudu koncept sdílené újmy lze použít zejména v situaci, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní (typicky se to týká osob příbuzných nebo právě společníků právnických osob). Avšak pouhá skutečnost, že řízení se na jedné straně účastní vícero osob, automaticky neznamená, že jednotliví účastníci nepřiměřeně dlouhého řízení mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní.

Ústavní soud tak zrušil napadené rozhodnutí z následujícího důvodu (bod 17 nálezu): „Soudy ve svých rozhodnutích zejména nesprávně aplikovaly faktor tzv. sdílené újmy, jehož zohlednění v dané věci však neodpovídá sjednocujícímu stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010. Městský soud přitom dostatečně a řádně nevysvětlil, z jakých důvodů tuto otázku posoudil jiným způsobem než jiné senáty městského soudu (podrobně se faktorem sdílené újmy zabývající) a Nejvyšší soud na toto pochybení nezareagoval.“

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 3520/17, je dostupný zde.

Sdílet