Nejvyšší soud pochybil, když odmítl dovolání poškozených v trestním řízení žádajících odškodnění za průtahy

Ústavní soud se zabýval stížností čtyř stěžovatelů, kteří vystupovali v nepřiměřeně dlouhém trestním řízení (v tzv. případu H-Systém) jako poškození. V rámci odškodňovacího řízení se Nejvyšší soud odmítl zabývat jejich dovoláním s poukazem na absenci důvodů přípustnosti dovolání. Ústavní soud se nyní poškozených stěžovatelů zastal. Nejvyšší soud tak bude muset opětovně rozhodnout o jejich dovolání a vyjádřit se k otázce, jak vysoké odškodnění za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení (13 let a 8 měsíců) by jim mělo náležet.

Nepřiměřeně dlouhé trestní řízení

Čtyři stěžovatelé byli jako poškození účastníky trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pro trestný čin podvodu (v tzv. případu H-Systém). Trestní řízení trvalo více než třináct let a osm měsíců. V tomto trestním řízení byl odsouzen jen jeden obžalovaný. U zbývajících pachatelů bylo trestní řízení z důvodu jeho nepřiměřené délky zastaveno v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013.

Odškodňovací řízení

Vzhledem k tomu, že stěžovatelé, jimž byla obžalovanými pachateli způsobena rozsáhlá majetková škoda (ztráta celoživotních úspor), byli po více než třináct let udržováni v nejistotě stran svých nároků a nedosáhli ani morálního zadostiučinění v podobě odsouzení pachatelů, a že trestní řízení svou délkou porušilo jejich právo na přiměřenou délku řízení, uplatnili po státu svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem státu.

Ministerstvo spravedlnosti přiznalo každému ze stěžovatelů za nepřiměřenou délku řízení peněžité zadostiučinění ve výši 2.314 Kč. Tuto částku odůvodnilo poukazem na vysoký počet poškozených v daném trestním řízení. Stěžovatelé považovali tuto částku za naprosto nedostatečnou a podali žalobu. Obvodní soud zamítl žalobu jako nedůvodnou.

Městský soud v Praze jako soud odvolací přiznal každému ze stěžovatelů částku o několik tisíc vyšší, než původně přiznalo ministerstvo (15.181,80 Kč, 14.544,30 Kč a dvěma stěžovatelům 12.631,80 Kč).

Stěžovatelé následně podali dovolání, s tím, že se odvolací soud odchýlil od právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného ve sjednocujícím Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, neboť přikročil ke zcela nepřiměřenému snížení finančního zadostiučinění o 90%. Tvrdili, že dle judikatury je obecnou hranicí pro snížení přiměřeného zadostiučinění 50% a ke krácení ve větší míře lze přistoupit jen za naprosto výjimečných okolností. Stěžovatelé odkázali rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 30 Cdo 1974/2017-197, bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto, neboť podle soudu stěžovatelé nekonkretizovali, který z předpokladů přípustnosti dovolání považují za splněný.

Nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/2017

Ústavní soud zdůraznil, že respektuje, že dovolání musí obsahovat náležitosti stanovené § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, k nimž patří vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, avšak Nejvyšší soud nesmí při posuzování bezvadnosti dovolání postupovat příliš formálně (k tomuto viz i jiná rozhodnutí Ústavního soudu - např. nález ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15).

Po prostudování textu dovolání dospěl Ústavní soud k názoru, že z dovolání lze zjistit, v čem stěžovatelé spatřovali splnění předpokladů přípustnosti dovolání (bod 23 nálezu): "Je z něj totiž zcela zřejmé, že podle nich odvolací soud pochybil při řešení otázky týkající se stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, neboť základní částku pokrátil tak, že zadostiučinění zbavil satisfakční funkce. V tomto ohledu stěžovatelé odkázali zejména na konkrétní sjednocující stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, aniž by to však Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení jakkoliv reflektoval. Poukázali rovněž na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na výše cit. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11, což Ústavní soud ve své judikatuře považuje za akceptovatelné vymezení rozhodovací praxe, od které se měl odvolací soud odchýlit (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016 a sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. 5. 2017)."

Ústavní soud zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu s tím, že pokud shledá Nejvyšší soud vadu dovolání v tom, že dovolatelé neuvedli, od jaké konkrétní rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil, ačkoliv dovolatelé na relevantní rozhodovací praxi ve svém podání odkazovali, jedná v rozporu s jejich právem na spravedlivý proces. Jestliže se dovolatel domnívá, že se odvolací soud odchýlil od konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, a Nejvyšší soud je naopak toho názoru, že dovolatelem citované rozhodnutí ve skutečnosti na daný případ nedopadá, nejde o vadu dovolání. Dovolatel totiž nemůže být „sankcionován“ odmítnutím pro vady pouze za odlišný právní názor, nýbrž skutečně za nesplnění v zákoně zcela jasně a srozumitelně formulované povinnosti.

Ústavní sodu rovněž uvedl, že ze samotného napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stran toho, o jakou právní otázku šlo a jaký předpoklad přípustnosti měl být naplněn, neměl dovolací soud pochybnosti, neboť se k příslušné dovolací námitce v napadeném usnesení „nad rámec“ vyslovil.

Věc se nyní vrátí Nejvyššímu soudu, který bude muset znovu rozhodnout o dovolání stěžovatelů. O dalším vývoji případu budeme informovat na našich stránkách.

Nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/2017, je dostupný zde

 

Sdílet