Nejvyšší soud ČR k odškodnění za nezákonně odebraný řidičský průkaz

Ministerstvo dopravy ČR je, obdobně jako další ministerstva, odpovědné za nezákonná rozhodnutí a nesprávný úřední postup vyskytující se v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti. Typickým příkladem odškodnění, které ministerstvo poskytuje, je odškodnění za nezákonně odebraný řidičský průkaz. 

V loňském článku Aplikace zákona č. 82/1998 Sb., Ministerstvem dopravy ČR jsme informovali o případu bývalého primáře chirurgického oddělení nemocnice v Rokycanech Viléma Kuntschera, který po státu požadoval odškodné za to, že kvůli nezákonně odebranému řidičskému průkazu nemohl téměř rok používat automobil a do práce musel dojíždět městskou hromadnou dopravou. V době publikace zmiňovaného článku bylo ještě jen čerstvě skončeno odvolací řízení. Nyní se podíváme, jak se celý případ dále posunul, resp. jak se k věci postavil Nejvyšší soud ČR.

Nezákonné zadržení řidičského průkazu

Primář V. Kuntscher byl účastníkem na dopravní nehodě, přičemž následnou dechovou zkouškou byla v jeho krvi zjištěna hodnota alkoholu 0,61 promile. Po převozu do nemocnice byla primáři odebrána krev a metodou plynové chromatografie byla zjištěna hodnota alkoholu 0,01g/kg. Primáři však byl přesto zadržen řidičský průkaz a věc byla postoupena magistrátu.

Správní orgán rozhodl o zadržení řidičského průkazu. Proti tomuto rozhodnutí podal primář V. Kuntscher odvolání, které bylo zamítnuto. Primář se tudíž obrátil na soud. 

U soudu bránil správní úřad svůj postup tím, že „k zadržení řidičského průkazu postačuje důvodné podezření, že ke spáchání protiprávního jednání došlo. Prokázání skutkového stavu tak, aby o něm nebyly pochybnosti, je předmětem přestupkového řízení, v jehož rámci může být prováděno kompletní dokazování a vyneseno konečné meritorní rozhodnutí.“ Dle Krajského soudu v Plzni však „úřad obce s rozšířenou působností může zadržet řidičský průkaz jen tehdy, jestli je prokázáno, že řidič řídil pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky.“ Dle soudu se nelze „…přiklonit k závěru správního orgánu, že by k zadržení řidičského průkazu postačovalo důvodné podezření.“ Krajský soud v Plzni tak rozhodnutí správních úřadů zrušil. 

Správní řízení bylo následně zastaveno.

Odškodňovací řízení

Primář V. Kuntscher požadoval po ministerstvu odškodnění ve výši 3.120 Kč jako náhradu nákladů právního zastoupení a částku ve výši 88.750 Kč jako náhradu imateriální újmy vzniklé v důsledku toho, že 355 dnů nemohl používat svůj osobní automobil a do zaměstnání byl nucen jezdit MHD. Ministerstvo žádosti primáře nevyhovělo.

Primář se následně obrátil na Obvodní soud pro Prahu 1 s žalobou. Soud konstatoval, že rozhodnutím magistrátu o zadržení řidičského průkazu došlo k porušení práva řidiče a uložil ministerstvu povinnost nahradit řidiči náklady právního zastoupení ve výši 3.120 Kč. Právo na náhradu imateriální újmy soud řidiči nepřiznal. Soud konstatoval (v rozsudku ze dne 7. ledna 2014, č. j. 18 C 1/2013-37), že v projednávané věci „…neshledal důvod pro přiznání peněžité náhrady žalobci, samotné konstatování, že právo žalobce bylo porušeno, je dostačující. Žalobce v důsledku nezákonného rozhodnutí nemohl používat k cestě do zaměstnání osobní automobil, tato skutečnost nepředstavuje zásah do práv žalobce, neboť jde toliko o výsadu, kterou žalobci umožňuje jeho majetková situace.“ Dle soudu nebyla dotčena žádná z právem chráněných hodnot. Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 14. října 2014, č. j. 15 Co 259/2014-71, potvrdil rozhodnutí obvodního soudu.

Rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015

Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014, č. j. 15 Co 259/2014-71, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2014, č. j. 18 C 1/2013-37, a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí uvedl, že mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (ve které se imateriální újma automaticky presumuje) není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). Uvedené se aplikuje v situacích, kdy je prima facie zřejmé, že jakékoliv osobě ve stejném postavení by za stejných okolností újma rovněž vznikla.

V posuzované věci tak mělo být zkoumáno, zda by jakákoliv osoba v postavení žalobce mohla důvodně pociťovat vznik újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014). Podstatné je přitom sousloví „postavení žalobce“, tj. osoby, která denně dojíždí osobním vozem do zaměstnání a je této možnosti téměř po dobu jednoho roku nezákonně zbavena.

Pokud by se nejednal o výše uvedenou výjimku (osobě ve stejném postavení by za stejných okolností újma rovněž vznikla) musel by poškozený vznik újmy nejen tvrdit, ale i prokázat. „Nicméně ze samotné povahy nemajetkové újmy, která je dána vnitřními prožitky člověka, plyne, že je vznik nemajetkové újmy prokazatelný jen obtížně. Vznik nemajetkové újmy se proto zpravidla dovodí tehdy, jestliže by jakákoliv osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla výkon veřejné moci (nebo jeho absenci) a jeho následky vnímat úkorně. […] Vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. V řízení se tedy obvykle pouze zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. – totiž, že nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život apod.“

Závěr

Obvodní soud pro Prahu 1 se nyní bude muset opět případem zabývat a bude muset odpovědět na otázku, zda by jakákoliv osoba, která denně dojíždí osobním vozem do zaměstnání a je této možnosti téměř po dobu jednoho roku nezákonně zbavena mohla důvodně pociťovat vznik újmy.

O dalším vývoji případu budeme informovat na našich stránkách.

Rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015, je dostupné zde.

Sdílet