Náhrada nákladů obhajoby prostřednictvím více obhájců u nezákonného trestního stíhání

V případě nezákonného trestního stíhání má obviněný právo na satisfakci v podobě náhrady účelně vynaložených nákladů. Mezi ty patří náklady na obhajobu v rámci trestního řízení. Určitý problém ale nastává v případě, kdy si obviněný zvolí více obhájců současně. Na otázku, zda jsou účelně vynaloženými náklady i náklady na druhého obhájce, odpověděl Nejvyšší soud v roce 2014.

Skutkové okolnosti

Proti panu J. N. (poškozenému) bylo vedeno trestní stíhání, které bylo po několika letech ukončeno zprošťujícím rozsudkem. Poškozený se proto podle § 31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou státem, domáhal náhrady škody způsobené tímto nezákonným trestním stíháním, a to v podobě účelně vynaložených nákladů na obhajobu. Za obhajobu prvním z obhájců mu byla přiznána náhrada ve výši 60 000 Kč, ale náklady na obhajobu druhým ze dvou obhájců byly zamítnuty jako neúčelné.

Účelnost nákladů na druhého obhájce nelze a priori vyloučit

Nejvyšší soud se nejprve zabýval závěry nižších soudů, že za účelně vynaložené základy nelze nikdy považovat náklady na druhého obhájce. Nejvyšší soud vychází z předpokladu, že za účelně vynaložené náklady je třeba považovat takové náklady, které byly způsobilé přispět k odstranění závadného stavu (zde tedy zproštění obžaloby). Trestní řád přitom dovoluje obviněnému mít více obhájců. Závěr, že náklady na druhého obhájce nemohou být účelně vynaloženými náklady není tedy podle Nejvyššího soudu pro svou obecnost akceptovatelný, a to i s ohledem na to, že trestní řád s možností více obhájců výslovně počítá.

Kritéria pro posoužení účelnosti nákladů

Dále se tedy soud musel zabývat kritérii pro posouzení účelnosti nákladů. V základu Nejvyšší soud vychází ze znění § 31 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou státem, které staví vztah účelnosti na tom, zda vynaložené náklady vedly ke zrušení nebo změně nezákonného rozhodnutí nebo k nápravě nesprávného úředního postupu. Platí přitom, že v případě jednoho obhájce se uplatní domněnka o účelnosti nákladů, dokud není prokázána jejich neúčelnost (je tedy na žalované České republice, aby prokazovala případnou neúčelnost konkrétních vynaložených nákladů). Z praktického hlediska se jedná o vhodné pravidlo. Dokazovat účelnost nákladů poškozeným je téměř nemožné a absurdní. Dokazování by totiž muselo být prováděno např. výslechy státních zástupců či soudců, kteří se podíleli na rozhodování v trestním řízení a zjišťování, do jaké míry k jejich rozhodnutí činnost obhájce přispěla.

Dle Nejvyššího soudu by toto pravidlo mělo platit i v případě druhého obhájce. Vztah obviněný-obhájce jakožto vztah založený příkazní smlouvou stojí na důvěře. Obviněný si druhého obhájce může zvolit z různých důvodů. Druhého obhájce si může zvolit například z důvodu znalosti zahraničního právního řádu, který hraje v daném řízení roli. Volba může být odůvodněna také specializací na konkrétní odvětví práva, ve kterém se první obhájce tolik neorientuje. Důvodem může být dále osobnostní vybavení obhájce, který vyniká při ústních jednáních. Pokud by však obviněný musel tyto důvody dokazovat, byl by podle Nejvyššího soudu narušen právě vztah důvěry mezi advokátem a jeho klientem. Stejně tak neplatí, že si obviněný musí zvolit ideálního (jednoho) obhájce, ale naopak je třeba jeho volbu respektovat.

Závěr

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že zvolil-li si obviněný více obhájců, nemusí v případě řízení o náhradě škody za nezákonné trestní stíhání dokazovat, že nemít dva obhájce, trestní řízení by pro něho neskončilo příznivě. Výjimkou z těchto nákladů jsou náklady na určité úkony, které nemohly k výsledku trestního stíhání poškozeného přispět, nebo že jsou úkony dvou obhájců duplicitní (obsahově totožné), což lze z povahy věci s určitostí dovodit výlučně u úkonů písemných. Tyto výjimky musí namítat a prokazovat žalovaný.

Nejvyšší soud zde tuto otázku výslovně neřeší, ale dá se dovodit, že ve výjimečných a velmi komplikovaných řízeních by nemuselo být vyloučeno ani to, že i náklady na zastoupení více než dvěma obhájci mohou být stále považovány za účelně vynaložené.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013, je dostupný zde.

Jaroslav Hroch

 

Sdílet