Může v přerušeném řízení docházet k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení?

V článku níže se blíže podíváme na otázku, zda může i v přerušeném řízení docházet k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení nebo zda se doba, po kterou je řízení přerušeno nepočítá do doby, kterou lze pro účely posuzování přiměřenosti délky řízení považovat za celkovou dobu řízení.

Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nezbytné nejprve zjistit celkovou délku řízení, tedy určit počátek a konec doby, kterou lze pro účely posuzování přiměřenosti délky řízení považovat za celkovou dobu řízení. K této otázce viz blíže článek Jak určit počátek a konec řízení? A proč to vůbec dělat?

Zásadně je přitom nutné do celkové doby řízení započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, a ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010).

Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, plyne, že i v přerušeném řízení může docházet k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. V kompenzačním řízení je tak vždy nutno zkoumat, z jakého důvodu bylo řízení přerušeno.

Do určité míry je pak nutné zkoumat i skutečnost, zda účastník řízení podal odvolání proti rozhodnutí soudu o přerušení řízení. V rozhodnutí ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že "...otázka, zda poškozený přispěl k celkové délce původního řízení tím, že se proti jeho přerušení nebránil odvoláním, nebo že nenavrhoval, aby v řízení bylo pokračováno, může být hodnocena pouze v rámci posouzení jednání účastníka řízení, kterým k nepřiměřené délce řízení přispěl [...]. To však pouze tehdy, je-li od počátku zjevné, že důvod přerušení původního řízení nemůže být naplněn (otázka, pro jejíž zodpovězení ve vedlejším řízení bylo původní řízení přerušeno, není ve vedlejším řízení vůbec řešena) nebo vyjde-li nemožnost naplnění důvodu přerušení původního řízení dodatečně najevo (např. ve vedlejším řízení dojde ke změně jeho předmětu a rozhodnutí v něm vydané již nemůže sloužit jako podklad pro rozhodnutí v řízení původním) a poškozený, ačkoliv si této skutečnosti musel být vědom, se proti přerušení řízení nebránil, resp. pokračování původního řízení nenavrhl."

Přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, naopak plyne, že skutečnost, že se účastníci proti rozhodnutí soudu o přerušení řízení nebránili odvoláním, je v případě přerušení řízení podle § 109 odst. 2 o. s .ř. právně nevýznamná, neboť dle daného ustanovení má soud možnost, nikoli povinnost, řízení přerušit a je tedy výhradně na soudu, zda k přerušení řízení přistoupí či nikoli. Musí tak přitom činit odpovědně a s vědomím, že ukáže-li se následně přerušení původního řízení jako neproduktivní, může doba, po kterou bude původní řízení přerušeno, přispět k celkové délce řízení a tím i k tomu, že v řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, upozornil i na to, že pokud bylo řízení přerušeno podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (tedy z důvodu, že probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět), je nutno se v rámci kompenzačního řízení zabývat tím, zda vyřešení otázky v řízení, kvůli kterému bylo původní řízení přerušeno, skutečně k rozhodnutí sporu v původním řízení přispělo.

Zároveň je třeba, v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, zkoumat, zda ve vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho přerušení byla délka původního řízení nepřiměřená (může však být nepřiměřená z jiných důvodů). K tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009.

Navíc "...skutečnost, že k přerušení řízení došlo na návrh stěžovatele, nelze klást pouze k tíži stěžovatele, neboť přerušení řízení je na úvaze soudu [...] a jsou to soudy, které mají povinnost zajistit řízení bez průtahů." (viz např. rozsudek ESLP ve věci Herbst proti Německu ze dne 11. 1. 2007, č. stížnosti 20027/02, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3044/2016)

 

Sdílet