Kárná odpovědnost soudce za průtahy v řízení

Kárným proviněním soudce je zaviněné porušení zákonných povinností, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Pod kárné provinění tak může spadat i jednání vedoucí k neodůvodněným a zbytečným průtahům. V článku níže jsme se blíže podívali na to, jak Nejvyšší správní soud rozhoduje o kárných proviněních spočívajících v průtazích v řízení.

Jelikož kárným proviněním je zaviněné porušení povinností, nelze soudce činit odpovědným za výsledek, tedy za možné průtahy v řízení, které mohou mít též své objektivní příčiny. Nelze je tedy připisovat kárně obviněnému soudci. To však nic nemění na skutečnosti, že za takovéto průtahy (průtahy, které mají objektivní příčiny) může účastník řízení požadovat náhradu vzniklé újmy. Může tedy dojít k situaci (a často k ní i dochází), kdy je účastník řízení odškodněn za průtahy, které v řízení vznikly, ale soudce není za tyto průtahy postižen, protože nevznikly proto, že by soudce porušil své povinnosti, ale z objektivních příčin (soudce byl např. nemocný).

Kárná judikatura při posuzování průtahů důsledně odlišuje dva druhy průtahů (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. dubna 2018, č. j. 13 Kss 7/2017 - 68, nebo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. června 2018, č. j. 13 Kss 8/2017- 170):

  • případy absolutní nečinnosti, tedy situace, kdy v posuzovaném období neučinil soudce ve spisu žádný úkon,
  • případy, kdy sice takové úkony učiněny byly, avšak nešlo o úkony, které by dostatečně efektivně směřovaly ke skončení věci.

Případy absolutní nečinnosti

Jde-li o případy nečinnosti absolutní, je nutno odlišovat 2 druhy případů (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. června 2018, sp. zn. 13 Kss 8/2017):

  • případy, kdy standardní postup v soudním řízení předpokládal učinění úkonu jednoduchého, spíše administrativní povahy, u něhož nebylo třeba právní úvahy,
  • případy, kdy byla věc již způsobilá k meritornímu projednání či k vydání jiného rozhodnutí, tedy případu, kdy se soud již zabýval nebo měl zabývat skutkovým a právním hodnocením věci, tedy tím, co tvoří jádro soudcovské činnosti.

V druhých popsaných případech, tedy v případech, kdy se nejedná o nečinnost při provádění jednoduchých úkonů, je stanovování jakýchkoliv časových hranic z povahy věci vyloučeno a tyto situace tak musí být posuzovány vždy přísně individuálně, a to zejména z pohledu celkového zatížení soudce, stáří posuzované věci, dodržování časových řad při vyřizování věcí, výkonnosti soudce atd.

Případy, kdy učiněné úkony byly neefektivní

Posuzování druhého typu případů, tedy případů, kdy sice soudce nějaké úkony učinil, avšak nešlo o úkony, které by dostatečně efektivně směřovaly ke skončení věci, ...je v praxi velmi obtížné, neboť soudce má při řešení případu možnost postupovat různými způsoby. Zvolí-li postup, který se zpětně jeví jako nevhodný, či nestandardní, nemusí jít nutně o jeho pochybení, tím méně pak o jeho zaviněné neplnění povinností soudce. Aby na takový úkon mohlo být nahlíženo tak, že byl učiněn ve zjevném rozporu s požadavkem zákona na co nejrychlejším projednání a rozhodnutí věci, muselo by se jednat o zjevný exces ve smyslu jeho naprosté iracionality, případně účelovosti (ryze formálně provedený úkon, který byl učiněn jen proto, aby došlo k přerušení stávající nečinnosti apod.).” (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. dubna 2018, sp. zn. 13 Kss 7/2017, str. 71.)

Závisí-li tedy konkrétní postup v řízení výlučně od úvahy soudce, pak i v situaci, kdy zvolil méně vhodné kroky (úkony), nelze od existence takových úkonů odhlédnout, nepřekračují-li hranici, kdy lze hovořit o zcela neefektivním způsobu vedení řízení. Při hodnocení daných úkonů je nutné přihlédnout i ke kontextu posuzovaného soudního řízení, neboť i neefektivní úkony, které nedosahují zmiňované intenzity, mohou ve svém vzájemném kontextu vést k závěru, že soudce nevedl řízení dostatečně soustředěně, důsledně a veden snahou věc efektivně skončit. I v těchto případech pak nelze vyloučit, že by takový postup soudce mohl být hodnocen jako zaviněné porušení jeho povinností.

V případě, že existují důvodné pochybnosti o tom, že se posuzovaný úkon soudce zcela vymyká racionálnímu postupu v řízení, je vždy nutné aplikovat zásadu in dubio pro reo (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. června 2014, č. j. 11 Kss 1/2014 – 70, rozhodnutí ze dne 29. května 2014, č. j. 11 Kss 10/2013 – 83, nebo rozhodnutí ze dne 6. prosince 2017, č. j. 13 Kss 3/2016 - 181).

Zpětné hodnocení výkonu soudce je samozřejmě vždy nebezpečné. V některých případech by bylo možné při zpětném hodnocení věci dojít k závěru, že řízení mohlo být vedeno „obratněji“. Avšak je nutné zkoumat, zda procesní pochybení či případné dílčí nedostatky ve vedení řízení vedly k naplnění skutkové podstaty kárného provinění ve smyslu ustanovení § 87 zákona o soudech a soudcích, tedy zda se jednalo o zaviněné porušení povinností soudce, které „narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů“, a tak dosahuje svou závažností a svými důsledky intenzity kárného provinění (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. ledna 2015, č. j. 13 Kss 4/2014 – 189).

Konkrétní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

Některým konkrétním rozhodnutím Nejvyššího správního soudu jsme se již v minulosti věnovali blíže. Podívat se tak můžete např. na článek Kárné řízení se soudkyní, která způsobovala neodůvodněné průtahy v trestních řízeních, článek Snížení platu na čtvrt roku o deset procent za průtahy v 33 věcech, nebo článek Soudce Okresního soudu ve Zlíně byl zbaven funkce z důvodu průtahů v řízení.

 

Sdílet