Je skutečnost, že žalobce nežádá o morální satisfakci důvodem pro přiznání nižšího finančního zadostiučinění? (30 Cdo 4364/2013)

Nejvyšší soud ČR se koncem roku 2015 zabýval otázkou, zda skutečnost, že žalobce nežádá o morální satisfakci, je důvodem pro přiznání nižšího finančního zadostiučinění. Ve svém rozsudku 30 Cdo 4364/2013 dospěl k jednoznačnému závěru, že nikoliv: „Pouhá skutečnost, že o morální satisfakci žalobkyně vůbec nežádala, resp. ji ani nežalovala, nemůže být důvodem pro přiznání nižšího finančního zadostiučinění. Za situace, kdy žalobkyně již poměrně vysokou částku na žalované vysoudila, je zřejmé, že její nárok na přiznání satisfakce v penězích za závažný zásah do jejích osobnostních práv nebyl prima facie zcela nepřiměřený, a proto přesvědčení žalobkyně, že může žalovat přímo na přiznání peněžitého zadostiučinění, bylo oprávněné.“

Zásah do osobnostních práv 

Žalovaná jakožto vydavatelka týdeníku Pestrý svět zveřejnila článek, ve kterém uvedla, že Helena Vondráčková (žalobkyně) nechala umírat svoji fenku opuštěnou, že stará a nemocná fenka jí začínala být na obtíž a tak ji nechala na pospas cizím lidem, že dovolená a koncerty u nás i v zahraniční jsou jí přednější než zdraví její psí společnice, že to vypadá, že na její smrti má svůj podíl viny, neboť fenka skončila jako „pokusný králík“ a místo do péče odborníka ji svěřila nezkušenému veterináři a fence se nedostalo potřebné lásky a péče. 

V druhém článku žalované se pak uvádí, že se žalobkyně rychle nabažila nového psa a následně odjela na dovolenou, zatímco psa odložila ke své právničce a neblahý osud, který postihnul posledního pejska, čeká i nové štěně.

Řízení o žalobě ochranu osobnosti s návrhem na přiznání nemajetkové újmy

Městský soud v Praze uložil rozsudkem ze dne 6. 10. 2009, č. j. 34 C 131/2008-117, žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 150.000 Kč. Soud dovodil, že články nepopsaly objektivní informace o skutečném stavu, že označovaly žalobkyni jako „bezcitnou paničku“ a že nový pes dopadne jako ten předchozí a současně přihlédl k tomu, že žalobkyně musela vyhledat psychiatra a „dát se dohromady“. Došlo tak k neoprávněnému zásahu do cti, jména a zdraví žalobkyně, a byly tak splněny předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích.

Vrchní soud v Praze změnil rozsudkem ze dne 23. 7. 2013, č. j. 1 Co 101/2010-181, prvoinstanční rozsudek tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 150.000 Kč. Výši náhrady soud zdůvodnil povahou užitých formulací (žalobkyně byla označena za bezcitnou a zavrženíhodnou) a tím, že články měly dopad na její psychiku, takže musela vyhledat odbornou lékařskou pomoc. Soud dále přihlédnul k tomu, že žalobkyně v době zdravotních potíží svého psa pracovala a nelze ji klást k tíži, že byla i na dovolené a dále k tomu, že informace byly uveřejněny v celostátním periodiku, kdy se článek netýká její pěvecké kariéry či jiné společenské činnosti. Následně odvolací soud přihlédl i k reklamě na publikaci periodika, která byla vysílána na televizní stanici NOVA, v níž žalovaná úmrtí psa žalobkyně využila ke zvýšení svého prodeje.

Žalobkyně poté podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který rozsudkem ze dne 12. 12. 2012, č. j. 30 Cdo 1231/2011-166, rozsudek odvolacího soudu částečně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Vrchní soud následně rozsudkem ze dne 23. 7. 2013, č. j. 1 Co 101/2010-181, změnil prvoinstanční rozsudek tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 150.000 Kč. Soud tentokrát nepřičetl k tíži žalobkyně, že neposkytla informace redaktorům žalované, když ti opakovaně zasahují do jejích osobnostních práv. Naopak vzal v potaz cílený záměr článků poškodit žalobkyni a to, že na uvedené číslo periodika běžela televizní reklama. Při určení výše náhrady nemajetkové újmy však vzal soud v potaz i skutečnost, že žalobkyně se nedomáhá morální satisfakce.

Dovolání

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Žalobkyně měla za to, že přiznaná satisfakce není dostatečná a nemůže odradit škůdce od pokračování či opakování poruchového jednání, není pro žalovanou žádnou opravdovou sankcí, když osoba, která stála za uvedenými články, pracuje v redakci předmětného periodika a zastává pozici zástupkyně šéfredaktorky. Žalobkyně poukazovala i na skutečnost, že článek byl vydán v týdeníku, který je možno zakoupit i později než běžné deníky, navíc žalobkyně byla nucena vyhledat odbornou psychiatrickou pomoc, proto se v jejím případě jedná o intenzivnější újmu a je třeba ji odškodnit vyšší částkou. Žalobkyně dále poukázala na to, že jí nelze dávat k tíži, že odmítla na žalované morální satisfakci. 

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4364/2013

Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V přezkoumávané věci se žalobkyně domáhala výhradně náhrady v penězích, s tvrzením, že morální zadostiučinění ve formě omluvy by již po tolika letech od zveřejnění článku neplnilo satisfakční funkci. Odvolací soud přitom skutečnost, že žalobkyně nepožadovala morální satisfakci, zohlednil do výše přiznaného finančního zadostiučinění a přisoudil ji nižší relutární zadostiučinění. Vycházel přitom z názoru, že omluva uveřejněná v periodiku vydávaném žalovanou, by přinesla výraznou satisfakci, neboť by věrohodnost žalované byla zpochybněna před širokou veřejností.

Takové právní posouzení je nesprávné. Skutečnost, že žalobkyně upřednostňovala přiznání náhrady v penězích, jí nemůže být k tíži, zvláště když uvedla, které okolnosti ji k tomu vedly (časový odstup od zveřejnění dehonestujícího článku a zpochybnění účinnost omluvy). Pouhá skutečnost, že o morální satisfakci žalobkyně vůbec nežádala, resp. ji ani nežalovala, nemůže být důvodem pro přiznání nižšího finančního zadostiučinění. Za situace, kdy žalobkyně již poměrně vysokou částku na žalované vysoudila, je zřejmé, že její nárok na přiznání satisfakce v penězích za závažný zásah do jejích osobnostních práv nebyl prima facie zcela nepřiměřený, a proto přesvědčení žalobkyně, že může žalovat přímo na přiznání peněžitého zadostiučinění, bylo oprávněné. Taktéž s ohledem na dobu, která již od vydání článku uplynula - kdy se s ohledem na velký časový odstup daný (nepeněžní) způsob satisfakce míjí účinkem - zpravidla nezbývá, než vzniklou nerovnováhu kompenzovat zadostiučiněním finančním (srov. III. ÚS 281/03). S ohledem na konkrétní okolnosti případu pak nelze klást k tíži žalobkyně, že po žalované nepožadovala primárně morální satisfakci a žalovala přímo na náhradu újmy v penězích, když bylo zřejmé, že morální satisfakce by žalobkyni s ohledem na intenzitu zásahu do práva na ochranu osobnosti nepřinesla kýženou a účinnou satisfakci pro odčinění způsobené újmy, tak jak je jejím prvořadým cílem.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4364/2013, je dostupný zde.

Závěr

Jak je již výše uvedeno, samotná skutečnost, že žalobce o morální satisfakci nežádá, nemůže být důvodem pro přiznání nižšího finančního zadostiučinění, je-li zřejmé, že nárok na přiznání satisfakce v penězích za závažný zásah do osobnostních práv žalobce nebyl prima facie zcela nepřiměřený. Tento závěr Nejvyššího soudu ČR je nutné vztáhnout i na odškodňovací řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Skutečnost, že příp. žadatel o odškodnění nebude požadovat omluvu nebo konstatování porušení práva, ale přímo finanční zadostiučinění, nemůže být brána v potaz při určování výše odškodnění.

Sdílet