Jak se bránit před nečinností správních orgánů?

Dle zásady dobré správy je správní orgán povinen vyřizovat věci rychle, hospodárně a bez zbytečných průtahů, činit úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené a vydávat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Nedodržuje-li správní orgán tuto zásadu, tedy dochází-li k nečinnosti, lze se bránit žádostí k provedení opatření proti nečinnosti, žalobou proti nečinnosti a ústavní stížností. Opomíjet nelze ani možnost podání stížnosti na postup správního orgánu podle ustanovení § 175 správního řádu, avšak tato je považována spíše za „neformální způsob řešení situace“.

Opatření proti nečinnosti

Po uplynutí zákonem stanovené lhůty je nadřízený orgán povinen učinit opatření proti nečinnosti z moci úřední, jakmile se o tom dozví. Obdobné platí i v případě, že správní orgán nezahájí řízení ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení z moci úřední, a v případě, kdy je z okolností zjevné, že věcně a místně příslušný správní orgán nedodrží lhůtu stanovenou pro vydání rozhodnutí o žádosti nebo zahájit řízení z moci úřední anebo v řízení řádně pokračovat.

I když by se o uvedených skutečnostech měl nadřízený orgán dozvědět při výkonu své dozorové činnosti, zákon nevylučuje, aby účastník řízení dozorový orgán informoval a požádal o provedení opatření z vlastní iniciativy.

Žádost o provedení opatření proti nečinnosti je potřeba adresovat přímo příslušnému nadřízenému orgánu. Podat ji lze písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané uznávaným elektronickým podpisem. Z žádosti musí být patrno, kdo ji činí, které věci se týká a co se navrhuje. Dále musí obsahovat označení správního orgánu, jemuž je určena, označení dalších žadateli známých účastníků a podpis žadatele. Vzorovou žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti je možné nalézt v Příloze č. 4 k manuálu „Průtahy v řízení“.

V případě, že nadřízený správní orgán žádosti vyhoví, může podle vlastního uvážení provést opatření proti nečinnosti některým z následujících způsobů:

  • přikázat nečinnému správnímu orgánu, aby ve stanovené lhůtě učinil potřebná opatření ke zjednání nápravy nebo vydal rozhodnutí,
  • usnesením převzít věc a rozhodnout namísto nečinného správního orgánu,  
  • usnesením pověřit jiný správní orgán ve svém správním obvodu vedením řízení,
  • usnesením přiměřeně prodloužit zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí, lze-li důvodně předpokládat, že správní orgán v prodloužené lhůtě vydá rozhodnutí ve věci, a je-li takový postup pro účastníky výhodnější.

Není vyloučena ani určitá kombinace či návaznost použití více (výše uvedených) forem opatření proti nečinnosti.

Proti usnesení nevyhovujícímu žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti se lze odvolat, nejedná-li se o usnesení vůči žádosti podle ustanovení § 80 odst. 3 správního řádu.

Žaloba proti nečinnosti

Ve správním soudnictví se lze žalobou vůči správnímu orgánu po bezvýsledném vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu, domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Za procesní prostředek ve smyslu výše uvedeného zákonného požadavku nelze považovat stížnost, ale pouze žádost o přijetí opatření vůči nečinnosti.

Lhůta k podání žaloby má délku jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení. Zmeškání lhůty nelze prominout.

Žalobu lze podat písemně, ústně do protokolu, popřípadě v elektronické formě podepsané elektronicky a musí z ní být zřejmé, čeho se týká, kdo ji činí, proti komu směřuje, co navrhuje. Musí být též podepsána a datována. Dále musí žaloba obsahovat označení věci, v níž se žalobce ochrany proti nečinnosti domáhá, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, návrh výroku rozsudku. Vzor žaloby proti nečinnosti je možné nalézt v  Příloze č. 5 k manuálu „Průtahy v řízení“. Soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí.

Ústavní stížnost

Podat ústavní stížnost k ochraně proti průtahům v řízení může fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti vůči nečinnosti správního orgánu je předchozí uplatnění žaloby proti nečinnosti podle ustanovení § 79 a násl. soudního řádu správního.

Lhůta pro podání stížnosti má délku dva měsíce od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Za nespornou nevýhodu ústavní stížnosti, na kterou je potřeba upozornit, lze považovat skutečnost, že ústavní stížnost v podstatě ani nesměruje k vydání rozhodnutí  pro stěžovatele plně uspokojivého. Ani případné kladné rozhodnutí konstatující, že řízení je průtahy postiženo, totiž neobsahuje žádnou závaznou lhůtu k odstranění uvedených průtahů. Místo toho se Ústavní soud omezí na pouhé nařízení, aby soud (příp. další orgán) dále v porušování stěžovatelova práva nepokračoval. U Ústavního soudu se též bohužel nelze domáhat náhrady majetkové ani nemajetkové újmy. Celkové využití ústavní stížnosti ve věcech průtahů v řízení je tudíž vzhledem k výše uvedeným skutečnostem méně frekventované.

 

Podrobnější informace (společně s odkazem na relevantní judikaturu a legislativu) je možné najít v již zmiňovaném manuálu „Průtahy v řízení“ dostupném zde

Sdílet