Dle Ústavního soudu za zákonné zadržení a omezení osobní svobody odškodnění nenáleží

Ústavní soud se zabýval otázkou, zda zadržené osobě náleží odškodnění i v případě, že byla zadržena a omezena na osobní svobodě v souladu se zákonem. Soud dospěl k závěru, že nikoliv. Dle názoru soudu totiž v takovém případě nedojde k nezákonnému rozhodnutí ani nesprávnému úřednímu postupu, který by bylo potřeba odškodnit.

Zadržení stěžovatelky

Stěžovatelka (žadatelka o odškodnění) byla po dobu 47 hodin zadržena jako podezřelá podle ustanovení § 76 odst. 1 trestního řádu. Následně byla propuštěna, aniž by proti ní bylo zahájeno trestní stíhání.

Odškodňovací řízení

Stěžovatelka se následně domáhala po České republice – Ministerstvu spravedlnosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jelikož ministerstvo neposkytlo odškodnění dobrovolně, obrátila se na soud. Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatelce částečně vyhověl a přiznal jí 3.000 Kč s příslušenstvím (rozsudek ze dne 21. 11. 2017 č. j. 26 C 59/2017-30). Soud vyšel z toho, že sdělení obvinění, které nevyústí v odsuzující rozsudek, je nezákonným rozhodnutím a je třeba v souvislosti s takto vedeným trestním řízením poškozenou odškodnit. Stěžovatelce, byť byla pouze v pozici podezřelé, je proto třeba přiznat odškodnění za 2 dny, po které byla zadržena.

Městský soud v Praze jako soud odvolací žalobu zamítl, protože postup orgánů činných v trestním řízení byl v souladu se zákonem. Nedošlo tak k nezákonnému rozhodnutí ani nesprávnému úřednímu postupu, který by bylo třeba odškodnit (rozsudek ze dne 3. 5. 2018 č. j. 25 Co 59/2018-52).

Stěžovatelka se následně obrátila na Ústavní soud se stížností.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2062/18

Ústavní soud nejdříve prozkoumal soulad zadržení stěžovatelky s ústavním pořádkem. Soud dospěl k závěru, že zadržení stěžovatelky nebylo vzhledem k okolnostem v daný moment nezákonné či nesprávné.

Uvedený postup Ústavního soudu pak vyvolává otázku, jestli a do jaké míry jsou obecné soudy v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., oprávněny, resp. povinny, zhodnotit otázku, zda zadržení bylo zákonné, když tak činil i Ústavní soud.

Dále se pak soud zabýval otázkou, zda ústavní pořádek zaručuje právo na odškodnění za zákonné omezení osobní svobody, které nebylo následováno pravomocným odsouzením.

Ústavodárce tedy do Listiny výslovně zakotvil, že každému náleží odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup (čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny). Z této skutečnosti nevyhnutelně plyne, že právo být odškodněn za zákonné rozhodnutí či správný úřední postup Listina nezaručuje. Výklad, že Listina nezaručuje právo být odškodněn za zákonné omezení osobní svobody, je pak podpořen i většinovou judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 596/02; nález ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10; nález ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09 a usnesení ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 20/12) jakož i Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3171/2014).

Právo být odškodněn za zákonné omezení na svobodě neplyne ani z čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a tento výklad je v souladu také s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek Masson a Van Zon proti Nizozemsku ze dne 28. 9. 1995, č. stížnosti 15346/89 a 15379/89).

Dle soudu tak z ústavního pořádku právo na odškodnění za zákonné zadržení neplyne. Tento závěr nelze obcházet ani konstrukcí, podle níž se zadržení stává nezákonným či nesprávným zpětně podle výsledku trestního řízení. Budoucí odsouzení zadržené či vazebně stíhané osoby totiž není ústavním ani zákonným požadavkem pro zadržení, resp. pro omezení osobní svobody. Osoba, u níž jsou v momentu zadržení podmínky pro toto zadržení splněny, je zadržena řádně.

Co se týče náhrady škody za zákonnou vazbu, tak ta je beneficiem zákonodárce, které plyne přímo ze zákona č. 82/1998 Sb., a nikoliv z ústavního pořádku.

Ústavní soud rovněž připouští, že poněkud jiný přístup zastává judikatura o odškodňování za trestní stíhání v případech, kdy stíhané osoby byly zproštěny obžaloby, avšak jelikož stěžovatelka trestně stíhána nebyla, a jde tudíž o skutkově i právně odlišnou situaci, není možné postupovat podle § 23 zákona o Ústavním soudu za účelem případného sjednocení judikatury v této otázce.

Ústavní soud tedy zamítl stížnost stěžovatelky.

Text nálezu Ústavního soudu ze dne 22. října 2018, sp. zn. III. ÚS 2062/18, je dostupný zde.

Sdílet