Budou soudy vybírat soudní poplatky za žaloby proti státu i v řízeních zahájených před 30. 9. 2017?

V říjnu jsme v článku Za žalobu na odškodnění za průtahy se nově hradí soudní poplatky informovali o tom, že zákonem č. 296/2017 Sb. byla v odškodňovacím řízení nově zavedena povinnost hradit soudní poplatek. V praxi se však nyní ukazuje jako problematické přechodné ustanovení uvedeného zákona, kdy názory odborníků se rozcházejí v tom, zda za odvolání a dovolání u řízení, které bylo zahájeno před 30. 9. 2017, mají soudy právo vybírat soudní poplatky.

Podle přechodných ustanovení se povinnost hradit soudní poplatky nevztahuje na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 296/2017, tedy na řízení zahájená přede dnem 30. 9. 2017.

Městský soud v Praze tvrdí (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2017, č. j. 17 C 266/2015-112), že „v případě odvolání se jedná o zahájení nového řízení, při vybírání soudních poplatků za odvolání je tedy třeba postupovat podle položky 22 odst. 1 nebo 2 Sazebníku poplatků“.

Řízení před soudem prvního a druhého stupně tvoří jeden celek

I když si uvědomujeme, že výklad, který zaujal Městský soud v Praze, je pro samotný soud výhodnější (Dá se totiž předpokládat, že zavedení soudního poplatku sníží počet podaných žalob a následně i opravných prostředků. Čím dřív k zavedení povinnosti platit soudní poplatek dojde, tím dřív klesne agenda u daného soudu.), nepovažujeme jej za správný.

Závěr Městského soudu v Praze je v rozporu s dlouhodobou a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, který v různých kontextech ve svých rozhodnutích uvádí, že „řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím tvoří jeden celek“ (např. v kontextu sčítání nákladů řízení pro účely posouzení přípustnosti dovolání srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 173/2016, ze dne 20.10.2016, v kontextu dokazování rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 641/2004, ze dne 19. 5. 2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 22 Cdo 1181/2002, ze dne 20.5.2003, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2347/2000, ze dne 29. 4. 2002 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1540/2000, ze dne 21. 6. 2001).

Argumentum a contrario

Zároveň proti závěru, který zaujal Městský soud v Praze, svědčí argument a contrario. Pokud totiž zákonodárce v minulosti měl v úmyslu, aby se nová úprava soudních poplatků vztahovala také na odvolací a dovolací řízení, přechodná ustanovení to výslovně stanovila.

Přechodné ustanovení v § 15 k původního textu zákona č. 549/1991 Sb., říká, že „z navržených poplatných úkonů a z řízení zahájených před účinností tohoto zákona se vybírají poplatky podle dosavadních předpisů, i když se stanou splatnými po účinnosti tohoto zákona. Při odvolání nebo dovolání podaném po účinnosti tohoto zákona se však postupuje podle sazebníku, který je přílohou tohoto zákona.“

Obdobně srov. přechodné ustanovení v novele č. 36/1995 Sb.: „Podle tohoto zákona se vybírají poplatky z poplatných úkonů navržených nebo zahájených za jeho účinnosti, a to včetně podaných odvolání nebo dovolání. …“

Na druhou stranu v novelách č. 151/2002 Sb., č. 404/2012 Sb., č. 167/2013 Sb., č. 293/2013 Sb. a č. 87/2015 Sb. se v jejich přechodných ustanoveních o úpravě pro odvolání či dovolání vůbec nehovoří a stejně jako v aktuální novele se hovoří pouze o „řízeních zahájených“ po účinnosti novely.

Závěr

V případě odvolání tak nepovažujeme argumentaci Městského soudu v Praze za správnou. Dle našeho názoru soudy nemají právo požadovat uhrazení soudního poplatku za odvolání u řízení, které bylo zahájeno (tedy u řízení, u kterého byla podána žaloba) před 30. 9. 2017.

Co se týče dovolacího řízení, tak tady je zatím otevřenou otázkou, zda se dovolací řízení bude posuzovat jako jedno řízení společně s prvoinstančním a odvolacím řízení nebo jako samostatné řízení. Judikatura k této otázce prozatím mlčí. Zároveň v pochybnostech by se podle našeho názoru měl použít výklad, který je příznivější pro jednotlivce, nikoli pro státní orgány (K principu in dubio pro libertate, který plyne přímo z čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a z čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny viz např. nález ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 512/02 (N 143/28 SbNU 271), nebo nález ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05 (N 116/46 SbNU 99)).

Z výše uvedeného je zřejmé, že než se k věci vyjádří Ústavní soud, tak si musí každý žadatel o odškodnění zvážit, jaké šance na úspěch odvolání nebo dovolání má (v této otázce doporučujeme poradit se s advokátem). Pokud totiž žadatel o odškodnění bude s odvoláním nebo dovoláním úspěšný, tak může i zaplacený soudní poplatek dostat zpět. Pokud se naopak žadatel o odškodnění rozhodne soudní poplatek za odvolání nebo dovolání nezaplatit s poukazem na to, že soud nemá právo tento poplatek vybírat, tak (jak plyne z vyjádření Městského soudu v Praze) je vysoká šance, že odvolací nebo dovolací řízení bude zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. V takovém případě žadateli nezbyde nic jiného, než se příp. bránit u Ústavního soudu.

V současné době se tedy zdá, že jediným soudem, který může uvedený výklad "zlomit", je Ústavní soud. Prozatím však nemáme informace o tom, že by mu daná věc byla předložena k rozhodnutí. Až se tak stane, budeme o výsledku informovat na našich stránkách.

Sdílet