Odškodění pro tlumočníka jako osoby na řízení zúčastněné za nepřiměřenou délku rozhodování o tlumočném (III. ÚS 1263/17)

Skutečnost, že tlumočník je osobou, která je jen osobou zúčastněnou na řízení, neznamená, že význam řízení (rozhodování o přiznání tlumočného) je pro něj natolik nízký, že mu automaticky náleží maximálně zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a nikoliv zadostiučinění ve formě peněžité satisfakce.

Nesprávný úřední postup

V řízení vedeném u Okresního soudu v Chomutově byl stěžovatel ustanoven tlumočníkem jazyka anglického k provedení předkladu listin notářem jako soudním komisařem. Stěžovatel provedl tlumočnický úkon dne 4. 5. 2012, když zároveň předložil vyúčtování tlumočného. Soudní komisař byl povinen podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících bez zbytečného odkladu, nejpozději však do dvou měsíců, určit výši tlumočného a nejpozději do 30 dnů ode dne jeho přiznání tlumočné žalobci uhradit. Výše tlumočného však byla určena až dne 28. 11. 2014 a tlumočné bylo vyplaceno až dne 21. 3. 2016, čímž došlo k nesprávnému úřednímu postupu a k porušení práva stěžovatele na vydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.

Odškodňovací řízení

Stěžovatel se následně žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal, aby České republice – Ministerstvu spravedlnosti byla uložena povinnost zaplatit mu náhradu nemajetkové újmy ve výši 40.000 Kč s příslušenstvím za nepřiměřenou délku řízení. Podle obvodního soudu byla žaloba stěžovatele částečně důvodná. Podle obvodního soudu bylo v daném případě přiměřeným zadostiučiněním zadostiučinění v penězích ve výši 32.250 Kč; obvodní soud vypočetl náhradu za průtahy v délce 3 let a 7 měsíců ve výši 53.750 Kč, kterou snížil o 40 %, neboť zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné (a tak je tomu i v právě projednávané věci), aby jej zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo. K odvolání České republiky – Ministerstva spravedlnosti Městský soud v Praze změnil (rozsudkem ze dne 7. února 2017 č. j. 15 Co 629/2016-63) rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu ohledně částky 32.250 Kč s příslušenstvím zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit náklady řízení ve výši 600 Kč.

Ústavní stížnost

Se změnou rozsudku obvodního soudu provedenou městským soudem stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí. Podle stěžovatele si městský soud v odůvodnění odporuje, neboť na jednu stranu konstatuje, že pro stěžovatele jako tlumočníka rozhodování o tlumočném je rozhodováním o věci samé (neboť jde o ochranu subjektivního práva tlumočníka na odměnu za provedenou práci), ale současně uvádí, že tlumočník je jen osobou zúčastněnou na řízení a vzhledem k významu sporu tento nemohl být pro stěžovatele zásadní. Z toho městský soud dovodil, že ve stěžovatelově věci postačí jako zadostiučinění konstatování porušení práva.

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17

Ústavní soud ve svém nálezu upozornil na to, že rozhodnutí o tlumočném má pro tlumočníka povahu rozhodnutí ve věci samé (srov. k tomu přiměřeně například nález ÚS ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3710/15). Tlumočník tak má skutečně v řízení dvojí právní postavení. V řízení však dochází k rozhodování o subjektivním právu stěžovatele, tj. určení výše tlumočného. Z pohledu Ústavního soudu není rozdílu mezi civilním řízením, kdy se žalobce domáhá uložení povinnosti žalovanému plnit, a řízením o přiznání odměny za tlumočnický úkon.

Ústavní sodu pak opětovně upozornil na to, že již ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 „…jasně vyplývá, že zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva má toliko podpůrnou funkci a lze jej použít zejména v případech, kdy se poškozený na průtazích v řízení podílel, což se ale v právě posuzovaném případě nestalo. Důvodem pro nepřiznání zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích (jako formy primární), pak nemůže být bez dalšího ani skutečnost, že stěžovatel u soudu "nepodával žádosti o vyplacení odměny", když totiž dokonce ani uplatnění návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, není podmínkou pro přiznání zadostiučinění v peněžité formě; tato okolnost je hodnocena toliko jako jedno z kritérií významu řízení pro poškozeného…“

Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Sdílet